Úpicitida
Loni i letos tu lidé píší o sobě, ale jetě nikdo nenapsal o členovi se kterým se nerozloučíme odjezdem z areálu hvězdárny v Úpici, naopak každý z nás si jej vezme sebou. A kdo že to je? Přece úpicitida.
Takže trocha teorie:
Úpicitida (syndroma apoexpeditia) – Akutní postižení centrálního nervového systému, jehož původce zatím není znám. Výskyt nákazy je endemický. Onemocnění se každoročně objevuje v podobě závažné epidemie u všech účastníků Astronomické expedice v Úpici. Příznaky se u jednotlivých nakažených osob liší a začínají se projevovat až po opuštění tohoto ústavu. (V hodně vážných případech i před ním.) Mezi nejsnáze pozorovatelné příznaky patří dočasné narušení psychiky nakaženého, atypická změna biorytmu, halucinace, pocit, že jedinci něco chybí a že není mezi svými atd. Po opadnutí prvních příznaků přechází nákaza v tzv. chronickou podobu, kdy se zdánlivě neprojevuje. Tento stav ovšem lze považovat za nejzávažnější stádium této choroby a to kvůli své nevyléčitelnosti a dopadem na nakaženého jedince – vytváří u něj totiž závislost na každoročním znovunakažení.
A trocha praxe:
Říká se: „Do třetice všeho dobrého i zlého.“ (Ne, vážně to neznamená, že letos rok na expu nepojedu. =P ) Myslím, že na tomto pořekadle něco bude. V loňském roce jsem byla na expě právě potřetí a jen se mi to potvrzuje. No posuďte sami…
Loňská dávka expediční existence byla velice vydařená, zvláště pak v kontrastu s předchozím tzv. filmovým festivalem. Myslím, že to, co se zde dělo, není třeba obsáhle popisovat, ale tak na připomenutí vyjmenuji pár událostí, jež v hlavě mi utkvěly. Tak namátkou: Malířské hrátky na tabuli v přednáškové, experimenty se záludností rozprouděné kapaliny v bazénku či Legolasovy opravdu jedinečné Oblovky síťkované (Achatina reticulata). Nezapomenutelná byla určitě i ona podivná náhoda Markovy přednášky o planetách a impaktu na Jupiteru. Jistě i kytarové dýchánky s kytar-mistry Paulim a Radkem se nám z hlav jen tak nevykouří, stejně tak jako čtenářské kroužky, návštěvy čítáren a kvanta prostudovaných encyklopedií, i jiných knížek či studijních materiálů jak v měkké tak i pevné vazbě. Přímo pod kůži některým z nás vfučel vichr z hor výlet na Sněžku i ono zoufalé, ale odhodlané držení stanů a altánků za vytrvalých náporů větru a deště. Těm vyvoleným bylo za odměnu umožněno spatřit vskutku ojedinělý pohled – Jeho rozkvetlou velebnost Alfa-Führera Martina Pipina Buchtičku hlásajícího pozorovací pohotovost a pod ním „dav“ stoupenců uctívající jeho velkolepost a provolálající mu slávu… Ano, jak všichni víte mohla bych pokračovat ještě hodně, hodně, hodně… hodně, hodně… hodně, hodně, hodně dlouho, ale to by pak nováčci neměli žádné překvapení až se přidájí ke skupince statečných, kteří dobrovolně podstupují nákaze úpicitidou a brání tak, aby tato vzázná choroba nevymřela. 😉 Abych to nějak uzavřela, vrátím se na začátek.
Říká se: „Do třetice všeho dobrého i zlého.“ To dobré jsem už uvedla a co to špatné? Je možné, aby na tak skvělé akci bylo i něco zlého? Ano, i to je možné. Jakousi přímou úměrou platí, že čím lepší a vydařenější expedice tím horší a hlubší úpicitida. Zákeřný to stav mysli projevující se pocitem nesounáležitosti se svým okolím, touhou vrátit se ke zdroji, vztáváním v absurdních hodinách i změnou stravovacích návyků, ale k Expě prostě patří a my se sní musíme smířit. Já jsem velice zvědavá, co si pro nás Expedice letos připraví a jak silná úpicitida mě čeká letos. Doufám v tu nejsilnější.
No ale abych teda netrhala partu tak se představim taky. Rodiče mě pojmenovali Tamara. Jsem z Olomouce, ale od příštího roku budu studovat v Praze na MFF obor Obecná fyzika. Jinak jsem pěkné kvítko, dále mě báví zpěv, tanec, umělecká tvorba, turistyka a bojové sporty. K tomu že jednou budu studovat Astrofyziku jsem se rozhodla v sedmé třidě ZŠ a pořát se toho držím jak klíště.